Tentokrát nebudu psát o tom, jak byl adaptační kurz přínosný, kolik legrace si děti užily nebo jestli z nich budou nejlepší kamarádi. Chci se na něj podívat očima učitelky, která s nimi strávila tři dny v novém prostředí, kde každý z nich denně překračoval své hranice a vystupoval z komfortní zóny.
Upřímně? Po první noci, kdy většina naspala maximálně 5 hodin, protože usínání a dodržování večerky pro některé nebylo úplně jednoduché, jsem měla pocit, že nás čeká ještě hodně práce. Jsem o tom přesvědčená pořád, ale potom jsem měla možnost pozorovat je při společných aktivitách. A právě tam se začalo dít něco nového, důležitého. Během dvou dnů se z jednotlivců postupně stávala skupina. Viděla jsem vzájemnou podporu, fandění, spolupráci, respekt, společné strategie a snahu najít řešení.
Co oceňuji nejvíc? Žádný úkol, ani ten nejšílenější, nevzdali. I když se nedařilo, hledali cestu, jak uspět. A hlavně ne každý sám za sebe, ale společně.
Zároveň víme, že nás čeká ještě spousta práce. Možná bude ještě větší dřina to, co jsme společně načerpali, přenést do každodenního školního života a hlavně udržet. Budou přicházet náročné chvíle, ale věřím, že se nám to podaří.
Protože každý jeden z nás je součástí skupiny. A na každém jednom z nás záleží.
Mgr. Lucie Holmanová


























